Historie skautského střediska Říp

Kořeny roudnického skautingu sahají patrně do roku 1914, kdy profesor Antonín Benjamin Svojsík, zakladatel českého skautingu, přednáší dne 28. března 1914 v Roudnici n/L na téma "Skautská výchova u nás a v cizině." Je málo pravděpodobné, že by Svojsík přijel do Roudnice, kdyby tam již v té době nebyl alespoň zárodek skautské družiny. Bohužel v dokumentech z té doby nebyla nalezena žádná zpráva, ze které by se dalo usoudit, zda byl skauting v Roudnici opravdu založen na popud Svojsíka a pamětníci již nežijí. My však bereme jeho přednášku za datum vzniku roudnického skautingu.

První světová válka rozkvětu skautingu nepřála, o roudnických skautech se z té doby nezachovaly žádné zprávy. Protože však již 27. března 1919 přednáší Svojsík znovu v Roudnici n/L a počátkem roku 1920 byla ve svazu zapsána Roudnická župa s župním zpravodajem prof. Zdeňkem Kuffnerem (vyučoval dějepis a zeměpis na roudnickém gymnáziu), lze předpokládat, že skauting v Roudnici měl své kořeny opravdu již před válkou. První oddíl skautů vede od jeho založení roku 1920 mladý profesor gymnázia Konstantin Kalles - biolog, velký příznivec skautingu až do pozdního věku. Pod jeho dohledem vyrůstá mladý skautík Václav Justa - pozdější vedoucí střediska, i po jeho obnovení v roce 1989.

Období po listopadu 1989. Po bratru Justovi přebírá na krátký čas vedení střediska bratr Oldřich Klabík - Čert a po něm bratr Antonín Bauer - Akéla, který vede středisko až do roku 1998. Po Akélovi přebírá vedení střediska třiadvacetiletý bratr Pavel Chaloupka - Sámo, který v úzké spolupráci s bratrem Kájou Snětinou začíná měnit podobu celého skautského areálu a dává novou energii do života celého střediska. Pod jeho vedením se začínají konat tábory celého střediska, což vede ke vzájemné spolupráci všech oddílů od těch nejmenších vlčat a světlušek, až po samotné oldskauty. Na základě získaných zkušenosti ze skautské expedice do Skandinávie "Polar Flare" (pořádané v roce 1993 skautským střediskem Vsetín) jsou pod střediskovou vlajkou organizovány zahraniční expedice pro více jak 40 účastníků, které na sebe nabalují řadu skautských přátel z celé České republiky. Středisko se tak dostává do povědomí široké, nejen skautské, veřejnosti. První expedicí tohoto druhu byla cesta do Řecka v roce 1995, kterou organizovali bratr Aleš Zeman - Ali, bratr Pavel Chaloupka - Sámo a sestra Jana Zemanová - Sally. Poté, již pod vedením bratra Sáma, byly uskutečněny expedice do Skandinávie (1997 a 2001), na Korsiku (2003 a 2012), na Sardínii (2006), na Sicílii (2009), na Slovensko (2010), do Itálie (2011) a do Polska (2015), kde kromě poznávání různých kulturních pamětihodností, byla hlavní náplní turistika v horách, sjezdy divokých vod, ferratové výstupy a blahodárné koupání v moři. Středisko se dále rozvíjí hlavně ve sportovní oblasti, kdy jednotlivé oddíly a jejich členové sjíždějí divoké řeky na raftech, Barakách a kajacích, podnikají dálkové turistické přechody horských oblastí na Ukrajině, v Rumunsku a Bulharsku, seznamují se s lezectvím a potápěním s přístroji, zapojují do své činnosti střelbu z paintballových a airsoftových zbraní a v neposlední řadě s parašutismem, kdy 22 členů střediska absolvovalo v roce 2013 výcvik zakončený dvěma seskoky na roudnickém letišti. V řadách střediska vyrůstají instruktoři lezení, vodáčtí průvodci, zdravotníci, vůdci malých plavidel, ale hlavně lidé, kteří mají co nabídnout nejen členům střediska.

Historie klubovny

Přestože jedním z charakteristických rysů skautingu je úcta k přírodě a radost z pobytu v ní, každý oddíl potřebuje prostory, ve kterých by se mohly konat družinové a oddílové schůzky, obvzláště v zimním období. Roudničtí skauti a skautky se nejprve scházeli v propůjčené přízemní místnosti v obecné škole naproti kostelu Narození Panny Marie (dnešní gymnázium). Později byl, za peníze dnes již neznámých dárců, zakoupen pozemek nad touto školou a vlastními silami byla vystavěna klubovna z prken na cihlové podezdívce.

V roce 1933, kdy oddílovým vedoucím byl profesor Trefný z roudnického gymnázia, byla klubovna přestavěna na Skautský domov. Trefný získal peníze od rodičů skautek a skautů a stavbu zadal odborníkovi a placeným dělníkům. Původní dřevěná klubovna zůstala zachována a vedle ní byla vybudována klubovna nová ze šedých cihel. Chloubou tehdejší klubovny byla dřevěná rozhledna s točitým schodištěm. Po zákazu Junáka 28. října 1940 si Němci přijeli autem pro bratra Trefného. Když však zjistili, že v klubovně nejsou žádné zbraně ani vojenský materiál, propustili jej a klubovnu i s veškerým skautským majetkem zabrali.

Po skončení 2. světové války skautská klubovna opět ožila - nikdo však tehdy netušil, že to bude jen na necelých 5 let. V lednu roku 1949 ji skauti museli odevzdat Svazu české mládeže, neboť skauting byl opět zakázán.

V roce 1968 při druhé obnově skautingu byla klubovna bez problémů vrácena, aby o 2 roky později byla znovu zabrána Socialistickým svazem mládeže. Při jedné z jeho akcí došlo k požáru a Skautský domov lehl popelem. Toto spáleniště bylo o několik let později předáno městu, které jej postoupilo Svazu rybářů a poskytlo jim bohatou dotaci na jeho obnovu. Oprava však byla provedena nepoctivě, např. elektroinstalace ani odvod dešťové vody nebyly funkční.

Po revoluci v listopadu 1989 se skauti snažili získat svůj majetek zpět, ale Rybářský svaz byl rychlejší a nechal nezákonně zapsat skautskou klubovnu na sebe. Schůzky skautských oddílů se tedy konaly v Domě dětí a mládeže u přírodního divadla. Po dlouhých tahanicích bylo našemu středisku dovoleno opět využívat klubovnu, ovšem byla stále v majetku Rybářského svazu, který se však o ni nestaral a budova chátrala. Tehdejšímu vůdci střediska Václavu Justovi se společně se sestrou Jiřinou Vaníčkovou podařilo vyjednat a uskutečnit zavedení plynového vytápění, takže bylo možné klubovnu užívat i v zimě.

V roce 1996 se začalo blýskat na lepší časy, neboť bylo zákonem vydáno nařízení o navrácení nemovitého majetku organizacím, nebrání-li tomu veřejný zájem. Úkolu uplatnit náš nárok se chopil bratr Karel Snětina. Objížděl archivy i úřady, získával potřebné dokumenty, navštěvoval Ústředí Junáka i ministerstvo vnitra. Konečně dne 3. října 2000 nám byl vládním příkazem náš Skautský domov snad již natrvalo navrácen.

Od roku 2000, kdy se klubovna opět stala oficiálním majetkem skautů, vedoucí střediska bratr Pavel Chaloupka - Sámo ve spolupráci s bratrem Kájou Snětinou podávají první investiční projekt na rekonstrukci klubovny. Do roku 2005 dochází k přístavbě skladu a roverské klubovny, celá budova je kompletně zateplena, jsou vyměněna okna i dveře, položena nová střešní krytina a dochází k celkové změně uspořádání jednotlivých místností tak, aby každý oddíl mohl mít svou vlastní klubovnu. Od roku 2005 do současnosti, na základě různých finančních grantů podávaných vedoucím střediska bratrem Pavlem Chaloupkou - Sámem a stavitelsko-technickým umem bratrů Marka Pětníka - McGyvera, Pavla Černého - Tučňáka, Petra Černého - Veverčáka a v posledních pěti letech hlavně bratrů Petra Pokorného - Pepeho, Martina Pětníka - Minikrálika, Dominika Müllera - Millse a Jana Kozáka - Krokodýla, dochází k podstatné změně tváře našeho skautského areálu. Jsou vybudovány dřevěné sklady na táborový a sportovní materiál, dřevěná věž s lezeckou stěnou, lanové centrum i s lanovým mostem, třetí generace dřevěného bludiště - imitace hasičského trenažeru o 44 místnůstkách, dřevěný altán nad ohništěm, přístupový chodník a schody, nová fasáda klubovny a vstupních dveří a opravena místnost kotelny ve spojení s toaletami a sprchovým koutem. Je nutné také připomenout, že bez řádného vyúčtování všech získaných dotací, které prováděla hospodářka střediska sestra Barbora Krejzová (roz. Chmelíková) - Bára, bychom nikdy takového výsledku nemohli dosáhnout.